Roztoky u lesa, Žalov v pestré a zdravé krajině
Listopad 19, 2019
Výzva pana Jandíka k výsadbám stromů a hlavně k systematickému podchycení a podpoře takových aktivit vzešlých od občanů je krokem správným směrem. Pokud ale chceme, aby platil v celém rozsahu a kráse titulek tohoto článku, neměl by to být krok poslední. Pro stromy totiž občas nevidíme les, a pro les zas krajinu, do které je onen les zasazený. Jinak řečeno, často se nám lidem stává, že ve snaze o rychlá řešení opomíjíme důležité detaily i kontext.
Odbor životního prostředí si u výsadby stromů na obecních pozemcích určitě pohlídá, aby se sázely vhodné druhy na vhodných místech a nesázely se invazní a expanzivní dřeviny (akát a jiní nám budiž varováním!), aby se nesázelo do luk a mezí, které jsou domovem vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů a aby stromy byly sázeny pečlivě (ono totiž nestačí to vysadit svisle a tím správným koncem nahoru). Na tom by to ale skončit nemělo. Změna klimatu totiž není jediným projevem ekologické krize, k dalším a neméně závažným (pokud zůstaneme za humny) patří ztráta biologické rozmanitosti a degradace zemědělské půdy způsobená nevhodným způsobem hospodaření.
Řešení těchto problémů jsou drahá a hrazená povětšinou z veřejných peněz, konkrétní kroky k nápravě by tedy měly mít co nejširší – ideálně pozitivní – dopad na přírodu a krajinu.
Co to znamená s ohledem na výsadby stromů? Především nezaseknout se na představě lesa jako jediné podoby “krásné a zdravé přírody”. Plocha lesů (kvalitu teď nechme stranou) se u nás totiž neustále rozšiřuje, co nám zato citelně chybí je rozptýlená zeleň ve volné krajině. Plošné zalesnění velkých ploch zemědělských pozemků nám tak sice pomůže zlepšit vodní režim, vyvázat nějaké to CO2, nepomůže nám ale s úbytkem biodiverzity (to jsou ty motýle, brouke, kytke a včele) a už vůbec nám nepomůže s ozdravením zemědělské půdy (to je zase ta věc, na které se pěstuje a chová jídlo).
V kontextu Roztok a jejich okolí je potřeba především rozbít ty velké šíré rodné lány na Holém vrchu a za Řivnáčem. Obnovit remízy i travnaté meze, vysadit aleje i soliterní stromy. Používat takové druhy dřevin, které jsou nejen dlouholeté a odolají nepříznivým klimatickým podmínkám, ale i tlaku chemo-agrárníků. A poskytnou po co nejdelší část roku potravu i úkryt co nejširšímu spektru ptáků, hmyzu i zvířat zemědělské krajiny. I takové stromy budou produkovat kyslík, čistit vzduch a vyvazovat skleníkové plyny. I ony budou chladit okolí, dodají do půdy organickou hmotu a zabrání vodní i větrné erozi.
A nezapomínejme při tom všem na na polní cesty a stezky! S tím jak se rozrůstá město, zmenšuje se volná krajina. Už teď bývá nejen v Ticháči, ale i na Holém vrchu hlava na hlavě. Bylo by potřeba rozšířit síť stezek a cest v krajině, aby se naředilo to množství lidí, kteří je využívají a udržela jejich rekreační (a další) funkce.
Pokud bychom chtěli s krizí klimatu i biodiverzity “bojovat” na pozemcích ve vlastnictví města, měli bychom si to celé dobře promyslet - moc jich totiž nemáme a zbylé tak nabývají jakousi strategickou hodnotu. Některé z nich by šly využít ke směně a k vytvoření výše popsané sítě biokoridorů a pestré krajinné mozaiky. Na průšvihy s životním prostředím si jako lidstvo zaděláváme už vlastně pár set let. Dejme si při jejich řešení čas, vyhněme se hurá akcím a hledejme chytrá řešení. K tomu si ale musíme říct (a nejprve uvědomit), co pro nás vlastně volná krajina znamená, jaké má funkce, co v ní nacházíme a získáváme. A co do ní naopak musíme (nebo jsme ochotní) investovat.
Plánovacími nástroji, který z takových úvah vychází, pomáhá takové potřeby a možnosti pojmenovat a upřesnit a hlavně systematicky a komplexně s krajinou dlouhodobě pracovat jsou tzv. krajinné generely nebo územní studie krajiny. Zatím se mohlo zdát, že něčeho takového nám v Roztokách potřeba není. Teď už myslím je a krajina by si to zasloužila…
pro zvídavé
