Opuštěná krajina

Ačkoliv se to při pohledu na davy výletníků plnící o víkendu (nejen) Tiché údolí, cyklisty na Holém vrchu a vůbec všechny ty další užívající z toho či onoho důvodu krás přírody nemusí zdát, v určitém smyslu jsme krajinu, ve které žijeme, opustili. A ona teď, bez naší péče a porozumění, ztrácí nejen to, co na ní máme rádi a co v ní považujeme za cenné a krásné, ale pomalu přestává být bezpečným domovem lidem a dalším tvorům – rostlinám a živočichům.

Nemluvím teď o přírodě jako takové, ale té její části, která vznikla ze vzájemného působení samovolných přirozených procesů, místních podmínek a lidské činnosti. V Čechách, a samozřejmě nejen v nich, je to totiž tak, že velké množství toho, co na přírodě považujeme za krásné, vzácné a hodné ochrany, je vlastně do velké míry ovlivněno nebo vytvořeno člověkem. A ačkoliv nám to v době hromadného vymírání druhů může připadnout zvláštní, mnoho z (dnes chráněných nebo ohrožených) rostlinných a živočišných druhů za svůj rozvoj vděčí právě lidské činnosti.

Až do počátku průmyslové revoluce nejvíce ovlivňovalo krajinu zemědělství. Úsilí generací o získání obživy se vtisklo do paměti krajiny v podobě pestré mozaiky luk, polí, ovocných sadů světlejších či hustších lesů, mezí a cest. Harmonická vyvážená krajina uživila jak člověka, tak zvířata a byl v ní prostor jak pro to kulturní – člověkem ovlivněné – tak pro to divoké.

Změny, kterými prošla společnost za posledních sto let ale zpřetrhaly vztahy s krajinou. Dnes  v zemědělství pracují necelá 2 % ze všech českých “pracujících”, lesníků, ochranářů a vůbec lidí, kteří se v krajině profesně pohybují bude nejspíše ještě méně. Z krajiny se stalo jakési pozadí pro pohyb z místa na místo nebo rekreaci, vytratilo se naše porozumění jejím potřebám a také je pomálu pokory a úcty, kterou vůči ní cítili lidé, kteří v ní po generace nacházeli živobytí.
 

Současné směřování k jednotvárnosti je ztrátou jak pro člověka, tak pro přírodu. Dříve pestrá krajina směřuje rychle ke tře extrémům – zastavěným plochám, nekonečným lánům polí a divoce zarůstajícím místům, která téměř nikoho nezajímají, jsou pro většinu lidí bez hodnoty. A na “divokou přírodu” se jezdíme dívat do rezervací, do kterých jsme ji zavřeli v mylné víře, že v “lidském” světě pro ni není místo a ani by jí tam vlastně příliš nebylo dobře.

 

Krajina ztratila svou pestrost, rozbití její jemné mozaiky vede k zániku přirozeného prostředí pro mnoho dnes již vzácných a ohrožených druhů, ohrožuje její stabilitu, schopnost regulovat mikroklima a zadržovat vodu a vláhu. Nevhodně obhospodařovaná půda je z více než 50% ohrožená vodní i větrnou erozí, podobně truchlivá statistika se týká i ptáků a hmyzu, kteří v krajině nenachází potravu a úkryt, nebo jsou ohrožení nadužíváním prostředkům proti plevelům a škůdcům.

Nejde ale jen o tyto “technikality”. Z krajiny mizí to, co jsme na ní znali a měli rádi, její málo zdravý stav u mnoha lidí vede k pocitům vykořenění, ztráty identity, domova. Nemocná krajina tak přináší i kulturní a emocionální ztrátu.

Stav je to neradostný a zřejmě také neudržitelný, jenže co s tím? Pro nápravu toho nemůžeme udělat mnoho, něco se ale přece najde: pokud jste vlastníky zemědělské půdy (a sami ji nevyužíváte), vyžadujte po zemědělcích, aby na ní hospodařili s ohledem na zdraví krajiny a dobrý stav půdy, nebo ji pronajměte někomu, kdo takovým způsobem hospodařit chce a dovede. Pojďte podpořit město, aby stavu krajiny věnovalo ještě více péče a pozornosti (protože křik, že za něco takového vyhazovat prachy je nehoráznost, kterou si dovolit nemůžem se jistě ozve). Na svých zahrádkách, balkonech a střechách můžete vytvořit útočiště pro rostliny, hmyz a ptáky, kteří už v krajině místo nenajdou.  A asi to nejdůležitější - buďte aktivními občany, kteří budou volit (a následně kontrolovat) ty politiky, kteří budou zodpovědnou péči o krajinu prosazovat. Lhostejno zda na místní, národní nebo evropské úrovni. Vůle ke změně přístupu ke krajině ale musí vzejít z naší strany.

Ve vztahu k přírodě je to totiž stejné jako v jakémkoliv jiném zdravém vztahu: mít rád je základ, ale zdaleka to nestačí. Druhé straně (a koneckonců i tomu vztahu samotnému) je potřeba rozumět a pečovat o ni. Přejme krajině i jejím nejen lidským obyvatelům, ať se nám to daří lépe než doposud.

Zdroj obrázku: www.historiesuchdola.cz