Biodiverzita a lidská činnost

Krajina ve které žijeme byla člověkem formována po tisíciletí. Ačkoliv je druh homo sapiens nejspíše právem považován za tvora, který je pro živé bytosti i ekosystémy planety největším ohrožením, mnoho z rostlinných a živočišných druhů a jejich společenství vděčí za svůj rozvoj právě lidské činnosti.

Od počátku neolitu (zhruba před 7,5 tisíci lety) až do počátku průmyslové revoluce nejvíce ovlivňovalo krajinu zemědělství. Úsilí generací o získání obživy se vtisklo do paměti země v podobě pestré mozaiky luk, polí, světlejších či hustších lesů a hájů, rybníků, mezí a cest. Způsob hospodaření našich předků spíše odrážel příklon k tradici a ověřeným postupům a uvyklému chování, než nějaké ekologické uvědomění, přesto vytvářel prostředí umožňující život velkého množství přírodních druhů.

Růstem lidské populace, intenzifikace průmyslu i zemědělství vede v posledních dvou stoletích k jejich vymírání. Se zánikem každého druhu nemizí jenom barevný a jedinečný střípek přírodní mozaiky, ale je oslabena celá „síť života“ jejíž stabilita a zdraví závisí na množství vazeb mezi jejími prvky. Zánik jednoho druhu pak představuje ohrožení pro všechny druhy ostatní.

Pastva v ochraně přírody a krajiny

Po staletí byla pasoucí se stáda ovcí a koz nedílnou součástí naší krajiny a významným způsobem se podílela na utváření její podoby a přispívala k tvorbě a údržbě mnoha biologicky cenných lokalit. S ústupem pastevního hospodaření tyto unikátní lokality postupně zarůstají nejen křovím a dřevinami, ale i dominantnějšími druny bylin a trav a dochází tak k výrazným změnám rostlinných a na ně navázaných živočišných společenstev. Ubývá tak mnoho druhů flory i fauny a pomalu se vytrácí vzácná paměť krajiny.

Státní orgány ochrany přírody a také nevládní organizace se tento proces snaží v mezích jejich možností alespoň zpomalit a nejcennější z lokalit zachovat ve stavu co možná nejbližším jejich původní podobě.